Za tuto potenciální světovou slávu vděčíme husitům, kteří v roce 1420 založili Hradiště hory Tábor jako své mocenské středisko. Právě zde očekávali druhý příchod Spasitele v době, kdy se středověký křesťanský svět zmítal v hluboké krizi.
Husitství - hnutí vycházející z učení církevního reformátora mistra Jana Husa - bylo jedním z nejcitlivějších období evropských dějin poznamenané snahou reformovat nejen křesťanství, ale i společenský řád v souladu s křesťanskými etickými hodnotami.
Do kdysi opuštěného přemyslovského města se tak začal opět vracet život. Na Tábor se tehdy uchýlilo mnoho radikálně smýšlejících stoupenců husitství, kteří rádi naslouchali myšlenkám o rovnosti všech lidí, o společném majetku, nebo dokonce o nepotřebě hmotného vlastnictví. Takové ideály se ovšem brzy nutně rozešly s realitou každodenního života. Jejich vyznavači byli většinou z táborské obce vyhnáni a nakonec v bratrovražedném boji vyhlazeni. Na konci husitských válek město čítalo přes 600 domů se zhruba 3 000 obyvateli. Tábor stál zároveň v čele silného mocenského uskupení kolísavého rozsahu - svazu měst a pevností, jenž ovládal kromě jihozápadu Čech také některé oblasti na Moravě, a dokonce i ve Slezku. Bitva u Lipan v roce 1434 zasadila „Táborské republice" první ránu. Město se však ještě dokázalo bez větší újmy na svém postavení smířit s úhlavním nepřítelem, Zikmundem Lucemburským, jehož přijalo za krále. Za to nový panovník v lednu 1437 vydal Táboru listinu, v níž obec slavnostně prohlásil královským městem se všemi právy a výsadami podle vzoru Starého Města Pražského. V průběhu čtyřicátých let 15. století došlo posléze k definitivnímu rozpadu Táborského městského svazu.
